Články

Nevím co na to říct. Vždyť se jedná o uskutečnění skrytých přání srdce. Kde hledat počátek? Museli bychom se nejspíš vrátit nejmíň o osm let nazpět. Ovšem o tom zde nebude řeč. Jediné co uchovám, bude ona myšlenka na vstup do Cizinecké legie nebo AČR, obohacená přesvědčením pomoci a obrany před nespravedlností a krutostí. Pravdou je, že dříve jsem o vstupu do některé z těchto ozbrojených složek vážně uvažoval, nu co, po několika letech studia a nic nedělání, co bych nyní chtěl? Spíše jsem se zaměřil na to, jak skloubit civilní život, rodinu, zaměstnání a „vojenskou službu.“ Jeden kolega v práci byl svého času příslušníkem AČR a následně aktivních záloh, docela mě navnadil, tak jsem si řekl, že do toho půjdu. Přes mou počáteční radost z přijímacích testů, přišel zármutek. Nebyl jsem uznán vhodným. Oněm doktorům jsem vyhlásil osobní válku. Řekl jsem si, že jim dokáži, že jsou to jen jejich hypotetické obavy. Hm, byla to převážně má hloupost, neměl jsem potřebné lékařské doporučení o zdravotní způsobilosti s podrobnostmi. Musím však říci, že mé drahé lékaře zatím k mému štěstí držím při zemi na lopatkách. Díky tomu, zde vznikla i má další otázka, zda-li pak existuje i jiná možnost. Proto jsem se pustil do pátrání a procházel různé airsoftové jednotky, pročítal si vše co by mi prozradilo více o jednotlivých členech a celkovém stavu jednotky. Měl jsem i osobní požadavky. V jednotce musel být vnitřní řád a nejlépe k tomu i nějaký oficiální statut. Dále to bylo její zaměření a dopravní dostupnost. Náhodou jsem narazil na 234. pěší prapor ve Valašském Meziříčí. Když jsem poprvé vstoupil na tyto stránky, byl jsem opravdu moc nadšený, protože jsem „zřejmě“ nalezl co jsem hledal. Registrovaný klub vojenské historie s vnitřními stanovami zaměřený na součastnou AČR, více military než airsoft, ne děti ani žádní výrostci, ale muži, kteří ví kudy chtějí směřovat. Poté, následovalo silné nutkání s někým z nich se setkat a něco více se dozvědět. Připadal jsem si jako bych nalezl svoji staro-novou rodinu. Proto dříve než došlo k prvnímu kontaktu na desáté hodině, pokusil jsem si zapamatovat tváře, jména a něco málo z bio informací jednotlivých příslušníků praporu. A zde začíná můj příběh.

Poslední dny před samotným setkáním byly naplněny jedinou myšlenkou „234. pěší prapor.“ Netušil jsem co mě čeká. „Pokecové setkání“ s pprap. Válečníkem mi doplnilo vše co jsem tak nějak ještě potřeboval vědět. A pak, pak se to všechno otočilo. Začal řízený křížový výslech. :-) Nebylo to tak hrozné, možná až na Valdovo zjištění, mého minulého několikaletého směřování. Ale cením si jeho trpělivosti. Při představě, že vlastně ani nevím s kým se setká, chce to pevné nervy. Při tomto setkání jsem se seznámil ještě s rtm. Yodou, menším nenápadným mužem, avšak výborným vojákem. Za týden následovalo první setkání s většinou jednotky a první cvičení. Na tento den jen tak nezapomenu, i když jsem si při nástupu připadal jako mladé ucho s mokrou skořápkou na „prdeli“ a s mlékem na bradě. Ale byl to můj den D. Při taktickém cvičení, totiž můžete poznat všechny výjimečnosti i slabiny jak jednotlivců tak celku a především svou vlastní těžkopádnou vojenskou negramotnost.

To bylo mé první setkání s lidmi, se kterými mě možná čekalo jedno velké životní dobrodružství. Ve vstupním pohovoru jsem zřejmě uspěl, co bylo přede mnou, byly fyzické testy. Kapánek jsem se na ně připravoval, ale jak jsem již řekl na začátku jinými slovy: Když se nemaká, tak nemá cenu očekávat výjimečné výsledky. Ale zvládl jsem je. Odpoledne na výroční schůzi jsme byli s Alfem jmenováni novými příslušníky 234. praporu na zkušební dobu. Nyní nás čeká zvládnutí základních vojenských vědomostí a jiné kurzy, tak uvidíme, jak se bude naše kariéra vyvíjet či upadat.