Články

Po předchozích zkušenostech s plánováním silvestrovské pařby jsme tuto událost začali řešit poměrně brzo. Nikdo už si nevzpomene kdy přesně to bylo, ale venku tenkrát vládlo ještě teplé počasí. Jak se ukázalo, i tak to bylo málo. Pro členy praporu a jejich drahé polovičky (což zde výjimečně neznačí zbraně, nýbrž přítelkyně, milenky, manželky a podobně) byla účast samozřejmě povinná. Nejprve to vypadalo, že se do útulných prostor základny ani nevejdeme, nicméně kvůli některým odpadlíkům a částečné redukci seznamu zvaných se počet ustálil na přibližně 15 pařanech. Bertík si dlouhou silvestrovskou noc krátil studiem okultních věd matematických, jeho bratr Piškot nepřenesl přes srdce jeho trápení a zůstal také doma a nový člen, tedy členka Verča pařila jinde. Šumíkovu polovičku sklátil nápor horké nemoci, El.Džiho polovička dala před chlapci v uniformách přednost chlapcům v upnutých tílcích a Všeťova polovička se na to prostě... asi se jí jen nechtělo. Ale přesto pár děvčat naštěstí nezklamalo a udrželo tak čest něžného pohlaví.

Plán celé akce byl sice zpracován do podrobností, nicméně se mu stejně nevyhnulo asi dvouhodinové zpoždění. A tak se stalo, že jsme ještě v 6 hodin dodělávali hromady jednohubek, chlebíčků, salátů a dalších nezdravých, ale nepostradatelných věcí. Půlnoční oslavy na náměstí byly starostou města zrušeny. Prý kvůli nedostatku financí a nepořádku, který tam po nich každý rok zůstane (to můžou být ještě rádi, že jsme se minulých Silvestrů na náměstí neúčastnili my). Tak jsme vyrazili aspoň na ohňostroj v 19:00. Náměstí bylo narvané a nic zvláštního se tam nedělo. Ohňostroj byl sice pěkný, ale námi každoročními návštěvníky mezinárodní přehlídky ohňostrojů Ignis Brunensis zůstal přece jen poněkud nedoceněn.

Bohužel, tradiční ohňostroj Ignis Čoudalis v sokolovně se také nekonal (ze stejných důvodů – finančních), takže jsme si jen tak polehku odpálili na zahradě pár fontán a rachejtlí, aby se neřeklo. Jediný den v roce, kdy je dovoleno dělat kravál pyrotechnikou jsem ale využil i jinak. Několik kilo 10 let prošlé pyrotechniky jsem se chystal zlikvidovat už nějakou dobu a tohle byla příležitost udělat to stylově. Stovky petard, světlic, fontán, hvízdáků, kulových pum, a jiného aušusu se záruční lhůtou 31.12.1997 naráz vysypaných do pekelných plamenů řádně roztopeného plechového sudu vytvořilo patřičný efekt. Finální atmosféru nakonec dotvořil pohled na rozzářené město ze střechy sokolovny.

Co se dělo pak je asi jasné. Co jsme si nachystali, to jsme si taky snědli, co jsme si donesli, to jsme si taky vypili. Nálada byla dobrá, intoxikace organismu pozvolná, konverzace nenucená, prostě tak jak to má být. S postupem času součet promile v krvi stoupal, a jediný kdo ho kazil byl asi El.Dži, který stále řešil otázku pít či nepít / ženská či neženská. Nakonec se před půlnocí sbalil, naložil již do lihu naloženého Šumíka a oba odfrčeli do Hranic za ženskýma (doufejme, že za těma svýma). Od té doby je nikdo neviděl až do rána, kdy se Šumík záhadně objevil spící na schodech.

Mezi třetí a čtvrtou hodinou to začalo upadávat, nebo spíše odpadávat. Někteří opilci se už dřív pohodlně uvelebili na stolech a i ti největší pařmeni pocítili potřebu složit své kosti horizontálně. Problém se spaním byl vyřešen operativně. Štrůdl, který se vehementně dožadoval soukromého pokoje byl zanechán se svou drahou polovičkou tam kde byl. Jak jsme později zjistili, jeho soukromí bylo narušeno Yodou, který se uprostřed noci vrátil kdoví odkud a jelikož jinam netrefil, usnul uprostřed místnosti. Zbytek osazenstva se poklidně uložil na hlavním štábu praporu, kde byl po zbytek noci hýčkán Urnovým urputným chrápáním. Ráno v podstatě následoval jen úklid. Někteří zvláště vypečení jedinci se takticky vypařili ještě před začátkem této oblíbené činnosti.

Kdo si dal jaká předsevzetí do nového roku jsem raději ani nezjišťoval. Ať už byla jakákoliv, doufejme, že alespoň jedno z nich patřilo 234. pěšímu praporu a že to s námi tedy nepůjde z kopce, ale spíše naopak...